Smůla se lepí na paty

Člověk by řekl, že když se nedaří, musí přijít zlom a vše se obrátit k lepšímu. U mne to zatím tak vůbec nevypadá. Jakmile chřipka přešla, přišel jeden nevýznamný přátelský turnaj ve volejbale a tak jsme se s partou (ne)profesionálních kamarádů přihlásili :)

Ze začátku jsem si to všechno značně užívala ( sliční páni sportovci, dobrá nálada v týmu a mých pár krásných es a smečí) do té doby, než se mi v předposledním setu podařilo prsty škaredě vybrat podaní. Nevím jak jsem to dokázala, pamatuji si jen, že balón ve vzduchu pěkně rotoval, že jsem prsty neměla moc zpevněné, proto se mi  palec neforemně ohnul, něco zakřupalo, zalupkalo a pak jen bodavá bolest v palci a klobu na levé ruce. Ke všemu se mi začala ruka ještě klepat, napuchla a i přes naléhání spoluhřáče, ať si jdu sednout, jsem odmítala, že to chci  prostě dohrát...
Jo jasně, zase ta akční Karolína!
              V dalším setu jsem ale udělala osudovou chybu. Byla jsem na u sítě, dvojka nahrávač za každých okolností. Byla jsem na tahu, měla jsem nahrát kámošovi na smeč. Říkám si teď nebo nikdy, uvidím, jak moc vážné to je. Jen co se balón odrazil od mých prstů, jsem myslela, že se na místě propadnu, začnu bolestí na zemi kvičet ( mám takový pocit, že jsem si to tímto momentem rozhodně zhoršila). Zbytek setu se na mě už ani nenahrávalo, držela jsem si ruku, v obličeji jsem musela vypadat příšerně, byla mimo hru jak myšlenkami, tak i chcete-li tělesně... Nějak jsem to ale dohrála, jsem pravačka, všechno jsem pálila pravou a co šlo, tak jsem brala bagrem nebo nechávala ostatním...

     Odpoledne  ten den ( čili v sobotu) jsem musela odpoledne ještě někam jet, měla jsem sto chutí to zrušit, ale prostě to nešlo. Tak jsem si to namazala, zavázala a šla. Tak tomu bylo i celou neděli a až v pondělí ráno jsem si skočila na polikliniku na chirurgii. Poslali mě na rentgen, po kterém se mi hned ulevilo, protože jsem dokonce i já ze snímku poznala, že to zlomené není, a že to snad nebude na moc dlouho... A následná diagnóza? Celkem banalita, ale výron neboli vyvrtnutí palce, poranění v okolí kloubu ( sama tomu rozumím) 3 týdny v ortéze, slečno budete ji pečlivě nosit ( musela jsem to odkývat, protože mi to chtěli dát napevno do sádry, to jsem jim však rozmluvila :D)
     
A tak jsem rázem zesmutněla, že jsem zase narazila na překážku, další komplikace. Byla jsem tak rozjetá, ještě den předtím jsem byla (zase) sama s 10ti chlapy na Valentýna ( hohoho :D) v posilovně, dobře jsem si zaběhala, poprvé jsem zvedala dvacku na mrtvém tahu, byla jsem z toho nadšená a najednou nic... :(

            Tři dny jsem jenom fňukala, nadávala sama na sebe, dokonce jsem si pěkně i žrala ( uždibovala bábovky, čokoládky, žravka z depky),  protože i taková malá ortéza dokáže pěkně zkomplikovat den, ať už se jedná o vaření a chystání jídla, při kterém jsem dvojnásobně pomalejší nebo při obyčejném zavazování tkaniček u bot :P Chtěla jsem jít i běhat, ale i to mi bylo rozmluveno všemi okolo, protože jsem usoudila, že to není opravdu dobré, mohla bych si to ještě víc zhoršit, prodloužit rekonvalescenci a přece, zdraví mám jenom jedno!

Nic vážného to však
není, obyčejný výron, možná dělám z komára velblouda, někdo je na tom mnohem hůř...
Takže budu bojovat. Spadla jsem, znovu se zvednu. Budu se snažit zlepšit stravování ( když mám na to více času), můžu přece dřepovat, cvičit břicho, něco málo cardia...
Naděje umírá poslední.  Po každé bouři vysvitne slunce. Načerpám nové síly a vrátím se zpět ;)